Reklama
 
Blog | Michael Šmakal

Re: John Fowles

Vážený pane Fowlesi,

 

četl jsem a nejen od Vás, že být spisovatelem znamená - psát dopisy. Z těch Vašich jsem přečetl  snad všechny, co v češtině vyšli, a teď bych si zoufale přál na některé odpovědět. Vím, píšu pozdě, ale musím to prostě zkusit.

Mohu?

 

Vy čtete?

Děkuji, ať už Vás k tomu vede cokoli.

Reklama

První dopis, který se mi dostal do ruky, byla malá černá knížka, kterou mi půjčil kamarád a pak ji nechtěl zpátky. Snad, že mu ji dala darem dívka, od níž čekal něco jiného, ale  spíš víc. Každopádně, knížku mi nechal a já se k ní mohl snadno vracet.

 Půjčil mi jí asi hlavně kvůli názvu:“Strom“. Vztah ke stromům je něčím, co máme společné. Lezli jsme na ně jako kluci a lezeme pořád, dnes sice častěji s pilkou v ruce (Prořezávat, ne však  tak radikálně jako Váš otec.), než jen tak pro radost. Napadá mne: „Víte vy vlastně jaký je svět tam nahoře v korunách“? Ty jabloně Vašeho otce mi přišli jako zákrsky a ani z jiných vašich dopisů nemám dojem, že byste ten pohled znal. Ostatně píšete v té knížce, že:“…moje náklonnost je zaměřena daleko více na společenství stromů, či přesněji řečeno na složité , vnitřně provázané krajiny, jež stromy vytvářejí, jsou-li  ponechány samy sobě.“

Tenhhle dopis mne oslovil tak, že ač jsem beletrii tou dobou už v podstatě nečetl, k téhle knížce jsem se občas vracel a žasl jak jí rozumím (Jak Vám rozumím?). Vrtalo mi přitom hlavou – co je to za člověka, že zašel tak hluboko mezi stromy. Člověka, co je dle všeho za mořem  slavný spisovatel. Spisovatel, kterého pozvou přednášet a on znejistí své hostitele,  když místo nabízené slavné knihovny, touží vidět Linnéovu zahradu.

Oslovilo mne i Vaše zápolení s otcem (Můj  v té době zrovna zemřel.), ale nejsilněji  mne zasáhl právě Váš vztah k přírodě. Napsal jste i za mne: Když se s nimi pustím do diskuze o přírodě, zjistím záhy, že hovoříme o dvou zcela odlišných věcech: jim je příroda pouze abstraktním intelektuálním pojmem, zatímco já mám namysli hluboký prožitek  té skutečnosti, že příroda nemůže být popsána žádným uměním…včetně umění slovesného. ..vše co z přírody získávám, se nachází mimo oblast slov…

Asi je fakt pozdě, tohle psát.  Navíc je dost důvodů, proč byste mi ani před Vaší smrtí nerozuměl. Krom řeči a vzdálenosti, by nás  dělily i jiné věci. Třeba Váš věk. Je to náhoda, která mi zprvu přišla jako nečekané pouto – totiž, že můj táta se narodil ve dvacátém šestém jako Vy. Byl to ale spíš rozdíl, než pouto. Vy dva jste lišili, asi jako Kafka od Jiráska. Rozumíte tomu?  Kafku myslím znáte, vždyť ten Váš Nicolas v románu Mág, který  u nás vyšel v roce 19…chtěl jsem  vlastně říci jen tolik, že otec můj byl více podoben otci Vašemu, než Vám samotnému. Jenže teď, když se při psaní znovu k  dopisu vracím, všímám si pro mne nové linie jenž se „Stromem“ táhne. Totiž literatura a psaní.  S tím, tedy jak Vám tenhle dopis napsat, mám právě teď  problém.

Narazil jsem ve „Vás“ na tohle:“ Za každou pěšinkou a výrazovou formou, kterou jsme nakonec zvolili, vykukují duchové těch, které vybrány nebyly“.

Je pozdě a smysl tohot psaní mi uniká, co zůstává je touha s Vámi promluvit, pane Fowlesi. O věcech, o nichž nemám s kým. Ne snad pro jejich, řekněme intimnost, ale že takto „hluboko mezi stromy“ jsem se ještě s nikým jiným nepotkal.

Napadá mne, že kdybyste  žil, mohl bych Vás  zkusit navštívit  ve Vašem odlíbeném Devonu. Na staré farmě, kterou jak píšete nemíníte „obdělávat a chcete ji ponechat k užívání jejím dosavadním nájemníkům, totiž divokým ptákům zvířatům, rostlinám a hmyzu.“ Tam by se mi líbilo.

Pouštím už  uzdu fantazii – mohl jsem Vás  pozvat k nám do Prahy, a ukázat  „džungli“ na dohled Hradu. Při čtení o Vaší farmě, se mi totiž vybavila  zahrada po otci. Když jsem na ni začal v pubertě pořádat osamělé výpravy, byla už pár let zpustlá. Otec  tou dobou ztrácel sílu, a matku nezajímala. Stala se pro mne úkrytem (Cosi, snad přemíra četby, mi napovídá, že úkrytem v pravdě epikurejským) a její planění bylo mnou chráněným zázrakem.

Jedenkrát, jsme tam ale s tátou, to už byl dlouho v důchodu, spolu pobývali přes víkend. Ráno, když jsem se probudil v síti mezi jasanem a jabloní, vařil už na ohni čaj – odvar z ořechových listů. Byl dost hořký, ale byl  pro mne a on mi ho na stará kolena donesl se snídaní až pod nos.
V mnohém se jistě  otec od Vašeho lišil. Například skutečnost, že zahrada pustla mu v podstatě zas tolik nevadila ( Na rozdíl od divočení mého.) a dokázal to jako jednu z mála věcí se mnou sdílet.(Jak říkáte:“Skutečnost že dvě větve rostou různými směry, neznamená, že nemají stejné potřeby a nesdílejí spolu hlubší zákony.“) Přesto by asi stál na straně těch, jenž  ve „Stromu“ káží: „Nepodávejte ovoce těm, kdož neprořezávají, kdož zpochybňují znalosti; není ovoce pro ty, kdož se skrývají mezi stromy nedotčenými člověkem; není ovoce pro zrádce lidské věci“.


Kdyby to šlo, jako to nejde, pozval bych Vás  na tuhle zahradu, která byla pravým opakem té Linného v Uppsale. Provedl spletí pěšinek mezi keři, mohli bychom si promluvit o stromech či řjejich řezu, ale nakonec bych Vás umístil k ohništi mezi hloh, trnky a šípky. Napůl uschlá švestka by nám dělala stín. Rozdělal bych oheň a postavil na čaj. Snad byste vzal zavděk „Gruzií“, ale na výběr bych vám rozhodně nedal. Teď už ne.

Se soumrakem by Vám nejspíše došlo, že nehodlám jen tak odejít, ani Vás jen tak propustit. Že nejspíš  zůstanete na noc pod hvězdami. Zažil jste to vůbec někdy? Myslím dobrovolně. (Jediný Angličan s kterým jsem měl tu čest chodit po horách, byl zvyklý na noc vždy zalézat pod střechu.)

Pokud byste měl námitky, ujistil bych Vás, že vím co dělám a vznesl výčitku, že Váš jakkoliv hluboký vztah k přírodě má ponejvíce estetický rozměr a že tam, kde končíte já začínám. Že troufáte-li si přičítat vědě vinu za odcizení přírodě, měl byste přírodu poznat víc na  vlastní kůži. Že, varujete-li před narůstajícím citovým a intelektuálním odloučením od ní, zapomínáte, že prvotní a zásadní, je naše odloučení fyzické.

Brzo bych se však zastyděl, protože o Vás vím vlastně dost málo a třeba Vám křivdím. Taky, co že si to dovoluji k někomu tak slavnému. K někomu starému jako můj otec. K někomu s kým bych si potřeboval tolik promluvit.

Snad se přes to přenesete a nezmizíte. (Což  by pravda,  nebylo tak jednoduché, jelikož na tomhle místě jste už spíše mou představou/postavou než sebou samým) Srovnám mlčky oheň a doliju nám čaj.

Pokorněji pak přiznávám, že dnes už s Vámi nechci hovořit o otcích a přírodě, ale chci  se zeptat na něco trochu jiného. Jen ještě nevím jak.  Je to ve  „Sběrateli“, „Milence“  i „Mágovi, ale i v tom jaké jsou ve Vašem díle postavy matek. Ta  jediná hlavní, v „Larvě“, se změní z prostituky v světici.

 

 

Dnes už musím končit, ale pokusím se ještě napsat.